To že jsem si založila tenhle blog ve mě probouzí a obnovuje staré pocity. Nevím jestli je to dobře.
Prostě mám potřebu se vracet k tomu co bylo. Teď bych měla pracovat, ale nedá mi to.
Tím vracením se myslím asi hlavně konec vztahu s Jirkou. Nechci řešit proč atd. Spíš si chci zapsat, abych věděla až mi bude zase někdy mizerně, že všechno má své východisko. Že opravdu platí "co tě nezabije, to tě posílí". Že je pravdou to, že skutečné přátele poznáš, když je ti nejhůř. A taky že všechno zlé je k něčemu dobré.
To, že skončila tahle etapa mého života mě posunulo dál. Žiju jinak, více se věnuju sobě. Mám jiného přítele, jiné zájmy, nové přátele - samozřejmě včetně "starých přátel", poznávám nová místa, mám zážitky z jiného soudku. Kdyby mi dal někdo na vybranou, jestli vrátit zpět to, co bylo před dejme tomu čtyřmi - pěti lety a nebo jestli chci zůstat tam, kde jsem, nevěděla bych. Každé období má své plus a mínus.
Důležité ale je, že vím, že má rodina mě podpoří vždy, když to budu potřebovat. Že staří ani noví přátelé mě nezradí a budou stát při mě děj se co děj. A že když bude nejhůř, pomůže i internet. Ano, internet a lidé, kteří se v něm skrývají. I neznámý člověk může pomoci a nešťastnému človíčkovi udělá dobře každé hřejivé slovo, ať už vzejde odkudkoliv.
Takže pamatovat si a nezapomenout : "hlavu drž hrdě vzhůru", "neboj se bolesti, protože tě posílí", "věř sama v sebe", "neponižuj se", "dej na svou intuici a na to, co ti říká srdce" a "nedívej se na slupky ale na to, co se skrývá pod nimi. I pod drsnými slovy se může skrývat potřebný lék a laskavé srdce".